nemáš hlas
jen skřípavé zvuky branky
vchodových dveří
rozbitého zábradlí
kterého se držím
když zbývá jen nepravidelný dech
takhle vstupuješ do mých dějin
vzpřímený s balenou cigaretou
šálou kolem krku
tohle vázání běžně odpouštím jen Francouzům
to nevíš
hoříš
to je jasné
teď v podvečer
si můžeš konečně odložit kabát
po náročném dni plném chátrání
nesčetných propadech
rabování vnitřních prostor
sundat klobouk
sednout do koženého křesla
usrknout whisky
máš na každém prstu deset
smutných básní
dokážeš v nich obratně proplouvat
neříct
zabíjím vlaštovky
okřídlené mrzáčky výčitek
které občas nazdařbůh vypouštím z rozbitých oken s černým fiží
když lžeš mi o ženách
které v tobě spaly
kolik jich doopravdy bylo?
a co zbylo?
doutnající ohniště
tvého bezdomoveckého srdce
nenarozená mimina
zmuchlaných špinavých dek
(šmudly!) molitan
a ze všeho nejhorší
všudypřítomná černá krajka
to se musí umět nosit
lži se musí umět nosit
úzké červené šaty
lodičky a jiné věci za hranou
z kapsy zrovna odloženého svrchníku vytahuješ
několik ptačích lebek
vracíš mi je
abych se nemusela
hrabat v hlíně s nalakovanými nehty
ty víš že s rukama ponořenýma do hluboké nicoty
bych dokázala zemřít
zmizet
a pak se v tobě jak přízrak zjevovat
v mrtvém tichu
Přihlášení
