nechce si už svlékat svoje nitro do nahoty
zašla tam kam nemusela
v uličkách úzkosti
myslela že nebe nemá svoje stropy
pokorná oddaná
a vymluvená ze samoty
vážka co jí chytíš v letu
a nikdy si ji nepřipneš špendlíkem do sbírky
jen postel s nebesy ze sametu
ční nad jejím svědomím
dost dost
a třikrát dost
těm ohlodaným kostem od piraní
stromům co jim uřezala větve
páč plodnosti bylo až moc
a listům co ztratily žebroví
kdoví
kdoví
.
od Vorona
dne 14.07.2023 20:39 ·
8 Komentářů ·
120x čteno ·
Svlíkat nitro... hezká práce, vor. Nebe nemá strop (ani strach ne, myslím).. stejně si říkám, že když člověk píše, prostě se svlíká. Vždycky se mi líbilo, že ty se nebojíš. A koukám, že máme obě v posledním textu ohlodané kosti. Směju se a taky přikyvuju. Spokojeně. Mám tě ráda a ráda tě čtu. Díky, že zas přidáváš.
Tak tohle dílko se mi hodně zamlouvá. Zdá se mi trošku ubráno z tvé "syrovosti." poetické skladby. Jsou okamžiky, kdy si člověk své životní počiny vyhodnocuje. A tohle se mi zdá, jako prima reflexe.
Stína ...svým způsobem je to pravda s tím svlékáním a jo,já se toho nebala,teď už mám jiný pocit, že už toho bylo nějak dost a možná taky už jsem všechno vypsala
Dekuju Stinko
Ztráty a nálezy. Kdysi se ztrácívaly „věci“, které se nám hledat ani tak nějak nechtělo.
Nevadilo to, protože těch nově přišedších bylo stále dost, a svým způsobem daly zapomenout i nahradit.
Dnes se nám nalézt ty prvotní daří bez vyloženého úsilí a zcela přirozeně. Stejně jak opustit ty nynější.
Jak přichází jistá moudrost a chuť zas okusit, porovnat, smířit se...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
