Voronov, dík za zastavení a koment. No, já umím psát jen o tom, co mám nějak zažité... A můj život - nasštěst - probíhá poklidně. Ta cesta je jednou z mnoha, které jsem prošel na Šumavě. A ta osobní v závěru- když je člověku přes sedmdesát, tak holt přemýšlí, kolikrát ještě budeme zdobit stromeček a balit dárky na Vánoce a tak vůbec.
Marto, díky za koment. Nu nechtěl jsem být vyčítavý... Ale připomenutí ano. Cesta životem se koneckonců podobá některým cestám v krajině. Každopádně jsem rád, že to něčím zapůsobilo!
Je spousta cest, který uvíznou v hlavě na celej život. Zůstávají a dál se klikatí myslí.
Není úplně jednoduchý pojmenovat proč. Pojmenovat byť jednu z nich
kusem příběhu, vlastní invencí, vlastní „přidanou hodnotou“.
S nadhledem a závěrečným srovnáním, ke kterejm nás tyhle cesty dnes dokážou odnýst.
Kultivovaná, soustředěná až obřadná báseň. Stoupá jako ona vozová cesta.
Tvá poezie umí stát tiše u kříže...ale jsa neposlušným čtenářem, chci se kříže dotknout! Porušit mír v této (jen) větě...a s dávkou pokory polemizovat nad tím, že závěr o duši otlačené listím je sice obrazný, avšak (můj milý básníku) příliš pohodlný!
Indigo, dovedeš vystihnout, fakt velmi přesně. Ano, závěr je klidný. Asi proto, že moje texty jsou většinou konstrukty a ne vytrysklé z hloubi duše. Chtěl bych létat a zpívat, a přitom křídla.... kdepak jsou? Ale co, každý může jít, každý se může vydat na cestu, je mi líto, že planout a vznášet se už asi nebudu, ale co už...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
