Každý z nás nosí pod srdcem neklidný plod kostlivce, který při špatných chvílích kouše do duše a skrze díry po zubech vytéká naše síla, a tak hledáme intenzivní momenty, aby při skusu cítil nesnesitelný žár a s výkřikem hrůzy se pustil. Každý z nás nosí pod srdcem bolestný plod se zkříženýma hnátama na prsou, který čeká na slabé chvíle, kdy je tělo klidné a jednotvárně bije, a kostlivec utrhává kusy masa kolem nervů a snaží se protrhat cestu ven, a jen náš zběsilý tep blížící se frenetické křivce mu oslabí tenké prsty natažené k seknutí. Proto milujeme kruté noci zimy přečkané na lavičkách poblíž zastávek dalekého vlaku, co nás nechá čekat ve společnosti upovídaného kvílení mrazu, co poslouchá pouze svůj monolog a nářky účelně přeslechne. Proto milujeme drtivé rány při rvačce na večírku prostoupeném pozdní hrůzou a řevem šílenců se skleničkou v dlani a nohama houpavýma do rytmu nepravidelné písně duše. Proto milujeme.
od Jakub
dne 27.02.2025 17:50 ·
8 Komentářů ·
135x čteno ·
Ahoj Jakube.
Ten text je (nejen svou formou) téměř monolitní, slitý, přebarvený slovními pospojeními.
Také složitá, dlouhá souvětí nedovolí, brzdí alespoň základní uchycení se - čtenář se vrací, aby se trochu přiblížil
až překotně „vychrleným“ myšlenkám.
Za mě spíše nějaký ten odstavec a více jednoduchých vět, kterými sdělíš o dost uchopitelněji
a současně snáze udržíš pozornost.
J.
Ahoj Jaroslave,
kritiku chápu a uznávám její validitu, ale do jisté míry byl pocit přehlcení záměr. Nenechat čtenáře dýchat. Moc nevím jak reagovat. Jak tady probíhají konverzace? Tolik otázek.
Čtenáře můžeš ponechat přečíst bez dechu, přesto si musí už na první něco sebrat.
Pokud se tomu tak nestane, text si ho „nepřizve“, a on se už nevrátí.
Jen můj názor. Ostatní to mohou vnímat zcela odlišně.
Právě i v tom spočívá kouzlo, význam literárních webů. V otevřenosti komentářů i jejich přijímání.
Diskuze tu probíhá zcela běžně, jako u stolu v kavárně.
Někdo se u dílka pozastaví a nechá svůj vjem.
Můžeš a nemusíš reagovat, leč u stolu se nemlčí, žejo...
Zprvu jsem se zastavila, ale už začátek mně odradil. Nemám potřebu číst o nějakých kostlivcich, muj pohled na svět a to co chi číst je zřejmé jiný. No na podruhé jsem to dočetla, ale bohužel mi to nic nedalo.
Jinak z pohledu technického, souhlasím s Jarkem, možná je to až moc nadupaná. Možná je to taky nadupaná nic neříkající i věcmi, možná bych zkusila psát trochu pozitivněji nebo o konkrétních věcech, tam by se ty popisy možná ujaly.
Vorona, nevím, o pozitivních věcech nechci psát. Jak formulovat důvod netuším, prostě nechci. Já jsem velký fanoušek automatického psaní a tohle je jeho příklad. Vím, co jsem tím chtěl říct, a stejně tak vím, že to není hlavní složka. Chci vytvářet literární obrazy kostlivců, duchů a přízraků. Význam je druhořadý. Alespoň pro mě. Jak napsal Jaroslav, každý má jiné filtry přetažené kolem zornic.
Jazyk jakési horečky, nasazuje masku démonického patosu a doufá, že si ho čtenář nesundá.
Text staví na jedné jediné metaforě, již variuje. Zní tak trochu jednostrunně. Text se nepohybuje kupředu, neklade odpor, jen se rozechvívá v kruzích kolem téhož ohně. To není dynamika, to je hypnóza.
Jazyk je záměrně zatěžkaný, syntakticky komplikovaný, stylisticky exaltovaný, což je cesta ke zhroucení do manýry (autor by se neměl stavět do pozice jazykového kulturisty, vše jen sval, žádná lehkost). K čemu obraz, který omámí sám sebe?
Obsahově tu máme touhu po intenzitě jako obraně před vnitřním znehybněním — ano, to je silné. Ale příliš často se z ní stává estetizovaná bolest, která už není bolestí, ale dekorací bolesti. Řev šílenců se skleničkou v dlani není výkřik, je plakát.
Je tu jistě energie, je tu náznak skutečného duchovního zápasu. Ale není zde forma, která by tuto energii zkrotila — žádná výstavba, žádná kontrapozice, žádné koryto. Je to proud bez tvaru.
Vorona, nevím, o pozitivních věcech nechci psát. Jak formulovat důvod netuším, prostě nechci. Já jsem velký fanoušek automatického psaní a tohle je jeho příklad. Vím, co jsem tím chtěl říct, a stejně tak vím, že to není hlavní složka. Chci vytvářet literární obrazy kostlivců, duchů a přízraků. Význam je druhořadý. Alespoň pro mě. Jak napsal Jaroslav, každý má jiné filtry přetažené kolem zornic.
Zde se musím připíchnout.
Ano, může být projevem citu, nikoli vůle. Avšak text, který křičí, ale nepřemýšlí o tom, co jeho křik dělá s posluchači, se stává katarzní jen autorovi — ne už čtenáři.
Chce-li se stát více než proudem slov, musí nabídnout kompletní výstavbu bolesti, ne jen její barvu.
Zdejší literární klub se nemá stát pouhým autorovým úložištěm textů. Od toho existují jiné platformy.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
