Tvůj text působí jako závoj v mlze — chce průhlednit, ale skrývá se. Hovoří o bolesti, čase, zbytcích po člověku, ale neobrací jazyk do dýky, spíše šepotá.
Není to od věci ...prolomit ticho, avšak vítr umí sdělovat jasněji než člověk.
Obrazy tu jsou stříbrné, to ano. Ale krapítek nehybné: křeč úst, dřevo jazyka, střepy dávných končin — to vše slibuje výjev, ale rozplyne se dřív, než vlastně vznikne. Jako by se básník strachoval vlastní obraznosti, jako by se úzkostně držel vnitřní mlhy, přičemž právě z ní potřeba bez skurpulí vystoupit.
A přece: v posledním verši cosi zapraská. Co po tobě zbyde… — najednou se cosi pohne, zazní v ozvěně... jakoby báseň konečně pohlédla do propasti. Ale už je pozdě. Básník sice u dveří do zahrady stál, ale nevešel. Zdráhal se příliš dlouho.
Text sám o sobě působí nedorozeně. Což není nutně zlé. Je si snem o výpovědi. Krůpěj vody, co se ztratí dřív, než ji zahřeje světlo.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
