jednu lžičku kávy a dvě třtinového cukru
Nástup poněkud banální, jako zvyk...s ironickou šťopkou, kdy rituál udržuje křehou iluzi na svém místě v bezpečí. nakonec je vždycky horká a sladká
Horko a sladkost nejsou tu klidem, nýbrž spíše intenzitou, co přechází do agrese. tak jako opakovaná soulož
Přechází do mechaniky těla a unavené smyslnosti, až klinické. tak jako mrtvá a nepohřbená matka
Ne tělo, ale paměť těla. Obraz, co nemá závěr. Neodčiněná přítomnost.
Ten postup asi nebude náhodný, zvěčňuje nejspíš existenciální zranění.
Kdyby teď byla noc a já otevřela lednici, měla bych obavu, že v ní bydlí něco, co zná mateřské mléko a jméno mého čtenáře. Ale noc není. Takže...
tvoje básničky už mám jako deník spřízněné osoby :) Kdybys nenapsala, ptala bych se. Mám ráda, jak jdeš svou cestou a neohlížíš se - tak buď doběhnu (většinou) a nebo si představuju, kudy jdeš -
nesmrtelný svou DNA v každém sneseném vejci hluboko v hnízdě s mateřským mlékem
jedno posvěcené nosíš na čepici a nikdo ho nevidí
bydlí v něm neznámý pták
bez trvalého bydliště a navštívenky - třeba tady :) A jsem trochu smutná, že ... a trochu ráda, že ne já
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
