že na dně jsou mé oči pořezané
chodívám po horách
a často oplakávám smutného anděla
hlavu mu nesťaly - plavovlasé laně
pro soucit pro své velmi tiché sny
Marie Magdalská chodívá v dolinách
a pláče Kristu Pánu když slunce zapadá
do hrobů kladou mrtví svoje mrtvé
pro soucit pro své velmi tiché sny
už nedohlédnou plavovlasé laně
až na dně ve mně spíš
od Luisa
dne 17.08.2012 17:35 ·
14 Komentářů ·
567x čteno ·
Nelíbí se mi plavovlasé laně, smutný anděl, ani velmi tiché sny.
Kontrast, který jsi nastínila v úvodu první a druhé strofy se Ti dle mého nepodařilo prohloubit. Nebo netuším, co jsi chtěla sdělit. V každém případě, víc než svého druh vstup řekněme slovního estetična, který nemá nijak racionálně opodstatněný, v tom smyslu že nemám hlavu a patu.
Kdybych si Tvůj text představila jako tvar, pak by první dva verše z každé strofy měly ostré kontury a zářivou barvu, ostatní jen rozmazané, tušených tónů barev a nemám dalekohled. No, třeba mi ostatní přiblíží.
pořezané oči na dně=vidím co nechci vidět a je to bolestné
oplakávám=slzy jsou očištění
plavovlasé laně, anděl, Máří Magdalena=symbol nevinnosti a hlubokého smutku
mrtví kladou do hrobu mrtvé=sisyfovská práce
až na dně ve mě spíš= jsi už navždy mojí součástí
Zkusím říct co jsem chtěla říct.
Oplakávání smutného anděla beru jako oplakávání ďábla, který trpí, lítost nad původci zla samotnými. Plavé laně jsou milosrdnými posly, neustále zraňované zlem, ale přesto soucítící s jeho původci, jsou to jeho nevinné oběti. Myslím si, že tohle je důležitější a rozporuplnější (i ostřejší), než ten úvod, ale asi se mi to nepovedlo vyjádřit.
To, jak je rozvedená druhá strofa... Ti mrtví, co pohřbívají mrtvé je parafráze na výrok z Bible (kdosi řekl Kristu, že za ním půjde, až pohřbí svého otce a on mu odpověděl něco jako "ať mrtví pohřívají své mrtvé"), já to vidím jako perfektní nesmysl, mrtví přece už nemohou pohřbít své mrtvé, pokud jsou mrtví definitivně, je to moje oblíbená poučka. A opět tu opakuji větu o soucitu, abych zdůraznila jakým je vlastně paradoxem. To, že plavovlasé laně nedohlédnou beru tak, že nedohlédnou na věčnost, proto mnohdy neuštědří zlu tu poslední ránu, zase pro soucit...
Báseň je postavena takto, aby se jednotlivé verše mohly vztahovat stejně dobře k předchozímu jako k nadcházejícímu verši.
Vím, že takhle dodatečně vysvětlovat básně je k ničemu. Sypu si popel na hlavu a doufám v zítřek.
Chm, já vím, že to je takovej oldřichovskej název, jenže to prostě nešlo nazvat jinak :)
Jsem ráda, že jsem si tentokrát k Tobě našla snad trochu cestu.. Marie Magdalská, jo, možná je to pro čtenáře moc konkrétní, v poslední době se snažím i v poezii o sebeidentifikaci a Marie Magdalská je jednoduše jedno z mých jmen a tedy hledám souvislosti mezi námi dvěma :) Ale vidím, že tu opět vykládám, co jsem měla na mysli - místo abych to dokázala vysvětlit v básni, takže beru Tvoje slova jako povzbuzení abych to příště zvládla líp. Uvidíme a děkuju :)
Smutného anděla, pravda, jsem si spojila s ďáblem, ovšem ne už s jeho oplakáváním. Kromě toho si myslím, že tato myšlenka by sama o sobě stála o samostatnou produkci. Plavé laně určitě evokují cosi pozitivního, představila jsem si vyobrazené anděly, posly dobra ve stropních prostorách některých kostelů. Přesto si myslím, že nejde ani tak o mé vlastní asociace, jako způsob pojetí a usazení řekněme cíleného slovního sousoší a mně se prostě ta spojení zdála a jeví se mi tak nějak jako ustrnulá poetika z minulé doby, něco jako v pevných poutech a bez plastičnosti dneška.
A když Tě tak čtu, cos vlastně tím vším chtěla, tak bych to skutečně nedokázala přečíst. Nejspíš proto, že ta abstrakce za každým slovem je nezměrná a pro mě tak nezmapovatelná.
No ale když už, řeknu Ti alespoň co jsem se domnívala, že máš v úmyslu.
Ty/vypravěč, právě zejména v těch prvních dvou verších první strofy, jakožto člověk s vinou hluboko v sobě a snad nevěřící, nebo zatím nezasáhlý hlubokou vírou versus Máří (a ta z historického pohledu představuje několik rozporuplných výkladů na téma její postavy ) jako člověk hluboce věřící po boku Krista, z těch vlastních vin již očištěná zase v prvních dvou verších druhé strofy.
A protože je text složen pouze ze dvou kompaktních celků, logicky jsem se domnívala, že rozvíjí toto mé čtenářské zjištění v jakémsi srovnávacím poli bez skutečných závěrů, tedy pouze na základě jakési úvahy, které jsem jaksi nedosáhla a zároveň mi ani nesvědčilo zvolené výrazivo, či připodobňování nebo metafory.Tak asi, no.:)
ustrnulá poetika z minulé doby, něco jako v pevných poutech a bez plastičnosti dneška
Hm, taky mě štve, jak si ta báseň tak nezůčastněně plyne. Jsem ráda, že to tak přišlo i někomu mimo mě. Hledám formu. Vypadá to ještě na dlouho.
Když říkáš, že
abstrakce za každým slovem je nezměrná a pro mě tak nezmapovatelná
nezbývá mi než to přiznat. Mám za každým slovem informační vír a básně skládám jako kód. Tedy - některé básně. Jenže když se začnu vykládat, zase mi chybí poetika. A tak balancuju mezi těmito dvěma. Poetika na entou až se to nedá číst a kecykecykecy který se dají číst, ale nic po nich nezbude.
... a víš co je nejhorší? Že kdybych si za svýma básněma stála, byla bych směšná i sama sobě. Takže píšu něco zpochybnitelného = přese všechny svoje rádoby snahy nepíšu o pravdě. Tak to je.
v jakémsi srovnávacím poli bez skutečných závěrů
Ano, psala jsem jako srovnání a konstatování. Bylo tak tvrdé že mi nezbylo na závěry, jsem zbabělá :)
A díky. Ani nevíš, jak mi pomáháš. A jako pokání si ukládám pokusit se taky tu někam připsat něco užitečného. Ale probůh zítra...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
