Pamatovala si přesně svůj první nesouhlas. Byly jí právě čtyři a už jí nebavilo je poslouchat. Znala je všechny. Známé i neznámé, zabydlené i procházející, stále z těch neustále se opakujících rozhovorů, aniž by tomu kdy bývala rozuměla, aniž by do té chvíle sama vyřkla jediné slovo. Neměla ráda hluk. Neměla ráda, když se hádali a zabíjeli. Bezpečné byly pouze monology. Pořád a pořád dokola bitva o Ardeny, bitva u Stalingradu, krveprolití v Nezvěstech, Fimor, Zikmund, Budha, Eliáš a Harazim, Mohamed, Udi a Mojžíš, Ježíš, Artuš, Blaničtí rytíři, nebo Pražští velmoži, Petr a Vilém z Hořic. Bylo jí tak málo na ně všechny. A když si tenkrát poprvé zavřená v dětském pokoji nad nevinnou dětskou stavebnicí uvědomila, že už to otravné rádio zevnitř nechce poslouchat, všimli si jí.

Igor Djoković si jí všimnul. Sklo v prosklených dveřích znenadání prasklo. Jediný střep zamířil k jejím malému bříšku. Ani nevykřikla. Jen přes květovanou zástěrku byl vidět tenký stroužek vytékající krve.

V její partě brali drogy. Za žádnou cenu by nikdy nepozřela lysohlávku, natož LSD. Dopadla by přesně jako ta kočka, co jí kluci půlku papíru narvali do tlamy. Už se nikdy nevzpamatovala. Pořídila si psa a s jeho smrtí při autonehodě rodičů, z níž nikdo nevyvázl, pak dlouhodobou depresi. Zvířata slyšet neuměla.

Hledala pomoc. Hledala někoho, kdo by znal podobné podněty. Měl podobné zkušenosti. Ti co ji nepovažovali za blázna, se jí báli. Dokonce i psychiatrička, ke které docházela kvůli depresi, byla skrz její návštěvy značně nervózní. Nakonec byla jediná, kdo jí dokázal alespoň povzbudit. Ti ostatní? Potkávala jen šarlatány a podvodníky, co jinak neuměli opatřit peníz. Žádný nemohl pomoci a ještě ji prosili za odpuštění. Za co? Nikdy se taková nechtěla. Prý, duchovní vůdci. Nebyla žádná svatá. Jen nešťastná a sama sebou zubožená a něco jako guru byl jen mýtus.

Našla si noční práci v prádelně, aby se s lidmi setkávala co nejméně. Ona nemluvila na ně, oni na ní. Jako kdyby neexistovala. Horší to bylo, když se vracela domů. Čas se zhušťoval. Byli všude. Procházeli ulicemi, vyřvávali. Ničili všechno, co potkávali. Měla strach. Věděla, že jak si jí všimnou, dostanou se dovnitř a ona se zblázní definitivně. Kdyby se tak stalo, kdo by jí to řekl? Poznala by to? Že je blázen, o ní říkali od malička. Jenže od té doby se dost změnilo. Ty, které si nešlo jen tak držet od těla, byli právě ti agresivní. Hodní už nepřicházeli léta. Nenáviděla se. To nebyl dar, jen utrpení.

-Maminko, proč mi u postele stojí ten pán?-
-Který z nich, Igore?-

Měl otevřenou rakev. Přišla se na něj podívat do spalovny, než ho vystaví pro obřad. Neměla žádné pocity, ani nevěděla, co by vlastně měla cítit.. Ale když viděla jak mu zatlačili oči, sešili ústa…vypadal jako když se usmívá. Jako kdyby poslouchal skvělou operu a nahlas. Užíval si to. Jen ruce mu nesložili. Nešli mu zlomit, jak by bylo třeba. Tehdy už vnitřní rádio uměla vypnout i dlouhodobě. A tehdy si také slíbila, že jestli ho znovu spustí, najde si ho mezi všemi. Odváží se. Měla s ním přece dítě a všude samí mrtví.

Sancta Maria,
Mater Dei,
ora pro nobis peccatoribus,
nunc et in hora mortis nostrae.
Amen.-

  od Indigo dne 06.09.2012 09:18 · 4 Komentářů · 614x čteno ·