Vždycky si myslel, že slovo nemocnice je samo o sobě nemoc. Nemoc odvozená z trůnu. Ne moc, jen krapet od bezmoci a bez dveří. Dveře neměl rád. Zaklepání rušilo mocné ticho.

Zadíval se do své tváře. Byla klidná. Ležela v modrých pruzích, k bradě zažloutlou cíchu a vůbec se netvářila. Kolik jí bylo v něm a kolik v matce, počítal jen spánek před zavřeným okamihem.
Domaloval obraz a poděkoval doktorovi. Zdálo se mu, že už nespí a že doktor trpívá na migrény. Musel odejít, protože tyhle věci vídával zezadu.

Venku plachtil Povětroň. Jeho krouživé pohyby nafukovaly množiny na obloze. Hrušky a jablka. Jako v té míse na stole. Jen neslyšel jejich dech. Listy byly obráceny k zemi a spadaly už před časem.
Otevřel deštník a potom hned okno. Byla tam zeď. Bílá, ale měla kliku. Měla zrzavé vlasy a na každém z nich jedno dítě. Své další sourozence.

Měl zase chuť se napít. Políbil matku na čelo a ponechal ji otci. Ještě se nevrátil z koncentráku.
Pořád mu dával za vinu, že každá jeho druhá vzpomínka, nebo myšlenka se pojila s druhou světovou.

Povolil si kravatu, co nikdy nebyla v módě, a vzpomněl si na pionýrský šátek. Bylo by mu asi jedenáct, kdyby někdy proběhla Velvetová revoluce. V době, kdy by na to myslel, vyprávěl často jeho táta zase o svém otci.
To ještě dokázal pokládat otázky.

Jeho děda měl vlastní hospodu. Opravdickou. Také ženu, tři syny a jednu dceru. Byla nejstarší. Dcery vždycky bývají nestarší a vždycky se jmenují Anny. Po svých matkách a babičkách.
On sám se nikdy prarodičem stát nechtěl. Neměl dýmku, zahradu ani holínky.

Připadal si jako pitomec. Jako když ve své hlavě stojí ve výtahu a svítí pouze tlačítka meziposchodí. Když se dveře konečně otevřou, nastoupí zase jen on sám. Zatím však nevystoupil ani jednou. Vždycky si pak vzpomene na Martu. Na to, jak vždycky říkávala:

-Miláčku, drogy nejsou pro tebe-.

Proto nikdy drogy nebral. Ne stabilně. Ne proto, že by to Marta řekla, ale proto, že měla pravdu. Ne, že by něco nevyzkoušel, ale buď bez valného efektu, anebo s naprosto opačným účinkem. Vyjma marijány. Tak ta neměla účinek žádný. Nechtěl si připustit, že by mu v mozku už nezbývaly žádné buňky na likvidaci a z toho důvodu podezříval každého kuřáka trávy za herce. Za toho nejlepšího. Leknout se vlastního stínu dokázal často. Zase se mu to stalo. A máma je pryč. Namaloval si na čelo křížek a pustil se do špinavého nádobí.

Špinavé nádobí si šetřil na chvíli, kdy chtěl slyšet hlasy. Když se cítil dostatečně odolný sám sobě. Dneska ho byla celá skleněná hora. Jako dítě slýchával rozhovory od kulatého stolu. Pustit vodu z kohoutku v kuchyni, fungovalo stejně, jako pustit si gramofonovou desku. Připadalo mu nespravedlivé, že svět hutní a s ním i jeho hlasy. Ale nechtěl se příliš soustřeďovat. Co se stalo kvůli tomu posledně, je jedno. Co ale poprvé není.

Když přišla doba, kdy myslel, že není člověk, dost kouřil a ještě víc pil. Však zase jen proto, aby se jako člověk probudil. Mezi-vstup a vůbec. Jako člověk se cítil dost mizerně.

Už se zase viděl, jak si hraje ve svém dětském pokoji se stavebnicí. Červené, modré a bílé útvary, co do sebe záměrně zapadají myšlenkou. Stavěl archu. Z ničeho nic praskla prosklená část dveří. Střep se mu zapíchnul do břicha. Navždycky.

Umyté sklenice tentokrát vyskládal do kuchyňské skříňky dnem vzhůru.
Přemýšlel nad tím, co se dnes dozvěděl. Přemýšlel nad tím, co vědět nechtěl.

Před týdnem toužil napsat báseň, ale vzpomínka na dědu z matčiny strany, ho nutila pro práci s hlínou. Poezie mu narušovala kontext s křídlem, když děda vyprávěl, jak Hitler chtěl vydláždit Českobudějovické náměstí lebkami…i děda zapomněl jakými a odkud. Proto se na piáno ani nepodíval. Měl příšerný vztek, že klapky jsou jen černobílé. Nechtěl být emotivní. Chtěl si nechat od dětí v mikrovlnce ohřát párek a pak usnout tak, aby nevěděl, že má hlad a děti. Jako kdysi děda.

Jenže v jeho posteli ležela jen Frabatova slinivka a venku pršelo.

Pršelo. Pršelo po provazech. Dnes ale váhal, zda po provazech oběšenců, anebo takových po kterých člověk šplhá vzhůru, aby utěšil boha v jeho usedavém pláči nad samotným stvořením.
Dnes nebylo jisté jak přežít hmotu, natož sebe. Dokončil na bustě výraz obočí. Docela na místě a bez přesvědčování světla i osobních pohnutek. Docela přirozeně. Docela přirozeně ho začal zžírat stereotyp.

  od Indigo dne 07.09.2012 08:35 · 5 Komentářů · 723x čteno ·