Běženci. Šli ven. Dávno tomu. Venku.
Venku je rzivá mříž ve tvaru muškátové růže. Pálí hořce na jazyku. Je vlhká. Nedívala se tam. To on. Už tam byl. Už mohl.
Nebylo to nespravedlivé. Měl bledé tváře. I když byl venku bylo mu prázdno. Venku bylo prázdno. Vymeteno. Nikdo se tam už nedíval. Jenom ta mříž. Ohony lišek se tam občas otočily. Dávaly dobrou noc a on se smál. Rzivá, rzivá mříž. Přece se neprolomí.
Bylo pozdě. Bylo velmi pozdě k večeru. Rysy ležely na stole. Pořád nevěděla. Bála se že plameny vyšlehnou příliš vysoko. Že ji schvátí. Nenávratna se bála víc než ran. Byla v nevýhodě. A bylo tak pozdě k večeru. Rysy... kde se vzaly. Věděla, že nebudou fungovat. Že se to kvůli nějaké strašně hloupé věci zhroutí. To peklo bylo v ní. Bylo pozdě. Možná jen k večeru.
Zdálo se jí pokaždé to samé. Že vstala. Několikrát se jí to zdálo a až pak se probudila. Věděla že sny jsou podobné skutečnosti víc, než si myslí. Patřila za mříž. Odjakživa.
Také vídala obraz stromu kostela modrého dláždění deště a kavárny. Bylo to příliš. Příliš na to, aby dokázala věřit že přijde. Všichni tomu prý věří. To proto, že se bojí plamenů. Plameny vyšlehnou když se spálí rysy se stolu. Pečlivě připravené až přijde. Nepřijde. To ta krbová mříž. Spálit. Potkat. Vyjít.
Rzivá, rzivá mříž. Přece se neprolomí.
Naděje se jí drží jako hada. Naděje. Ta drží pohromadě. Je to příliš. Příliš silná síla aby poslechla svého pána.
Běženci to také tak neudělali. Za mříž je nepustili brzy. Jen někteří. Kteří nevěřili na vděčnost. Nebo byli silnější než naděje. Z toho mrazí.
Potom přišel. Vzal jen několik věcí. Chtěla víc. Poodrnul plášť. Jako ráno. Věděla že tam musí.
Strom kostel modré dláždění déšť kavárna.
Věděla že jí přepadnou vlasy a protáhnou tvář.
Stála.
Bledá. Bylo prázdno. Listí se zmačkalo na terasách.
Stála.
Běženecká pláň byla daleko.
Věděla že musí naráz času. Nebylo to nespravedlivé. Bylo to jen jinak. Stála. Sama. Nebylo pozdě, koupila si čas.
Věděla že smí. Zůstat.
Víc už ne.
Ne jeho. Bylo to jednoduché. Jednoduché jako kavárna za deště. Věděla že to bude stát život. Věděla že to bude stát za život.
Nebyla z těch kteří prolamují mříže. Nebyla z těch kdo je obcházejí. Uhnuly pod rukama. Přesto že byly rzivé.
Jak daleko je z deště do kavárny. Naopak. Jak daleko se tmí. Dlaždice byly přece modré. Už se nebála skel. Ani zrcadel.
Bála se o ty kde se tmí. Jako vždycky. Jako vždycky nakonec sáhla do kapsy a našla jednu z těch věcí. Protentokrát to nebyl deštník. Nevěděla kde se to v ní bere. Dávala dobrou noc. Výsadu zůstat uměla uplatnit všude. Smála se. Víc už ne. Ne jeho. Nebe v ní. V konečcích prstů nemrazilo a nepouštělo. Jako ráno.
od Luisa
dne 08.09.2012 23:18 ·
5 Komentářů ·
547x čteno ·
Mám trochu podezření na spojitost s rozhovorem o Plathové. Líbí se mi to.
A vykousnutá věc za všechno a všechny:
Jako vždycky nakonec sáhla do kapsy a našla jednu z těch věcí.
/A vzpomněla jsem si na jednu knížku, co jsem četla jako dítě, něco o Lucii, o růžových psech a docela jiných plameňácích a zvláštních tygrech. Byla tam taky zmrzlina a malíř Aleš, deštníky za zdí a a taky obrázky, co fungovaly jako teleport./:)
Nejsem tak podezřívavá, ale může to tak být. Spíš přemýšlím s čím to spojitost nemá.
U tohohle textu mě nejvíc fascinovalo to, kolik čtenářů dokázal minout - a pak to, že už to dopředu poznám. Jestli minu. Dost často míjím ráda a tady jsem to věděla. Popravdě mám ráda i tenhle text -hlavně kvůli tomu, že vůbec není o prolamování mříží. Je to taková smyčka na čtenáře, kterou si nezasloužil :).
/tu knížku neznám. A není nic lepšího než číst asociace někoho jiného./
Už jsem to četla, aniž bych reagovala, ale ne proto, že by mě text minul. Spíš nevím jak (formulovat, co ve mě vyvolal) a nevím, kam si to zařadit. Takže se k tomu už asi potřetí vracím. No, můžu napsat jen to, jak to působilo na mě - cítím v tom úzkost, tíživost, neříkám, že v tom je nebo, že si to cítila ty, když si to psala, ale na mě to tak působí, to opakování slov "rzivé", "rysy", "mříž"... a ty nasekané krátké věty. No, jestli je to smyčka na čtenáře, tak jsem se chytla.
Podle mně není o minutí. Tedy Tvá úvaha o Tvém textu tady. možná, že jak jsi zmínila s čím tedy nemá souvislost, pokud jde zas o tu ironii.
Víš, když člověk trochu povyroste, žádá se po něm jakási centrovaná myšlenka. A já si vzpomínám jaké to bylo, nechat fantazii jen tak bez dozoru, jen tak v otěžích dosavadních zkušeností. Potíž je v tom, že i když Ti fantazie přetrvá, zkušenosti se kupí. Myslim, že tenhle text je tak trochu právě o tom, tedy co do způsobu. A ne vždycky si člověk rychle rozpomíná pod návalem vší té jednosměrné zodpovědnosti za realitu, co máme asi jako společnou křižovatku na který třeba můžeme pokecat. Tohle je prostě jiný a jiný věci jsou divný. Divný pro tu křižovatku.Přece jen semafor má jen tři barvy, nebo tak nějak.
Smyčka na čtenáře? Ne. Obrázky z výstavy.:)
evidentně sis aspoň na chvíli oblíbila rez, bylo jí tam až dost
narozdíl od komentátorů to považuju za dobře napsaný, krátký věty tomu dodávaj naléhavost a nutěj čtenáře jakoby hltat dál, bez vracení se k dlouhým souvětím. mělo to slád a je to vlastně báseň v próze, tak to chápu já
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
