vedla ho daleko
fixovala tvar nad bílé listy na piánu
na papír/jaká že to četba-
-pomocnou disciplínou - v tmách
ze zmaru a únavy
podvojným akordem prstů znějících nanejvýš kovově
však nejpřirozeněji
malou krádeží pláče ze zlatých vajec
vedla ho daleko
po mrtvé sudbě co opírala do křídla
za sebe trapně vzhlížela nahoru kde exponuje sólista
večer na rozdíly
jedinou notou do údolí
vedla ho daleko
od Indigo
dne 14.09.2012 00:24 ·
8 Komentářů ·
494x čteno ·
Je to luštění. Nevemluvíš mi, že se to dá přečíst a napoprvé něco pochopit (mimo prvních a posledních pár veršů). Napoprvé se nedá pochopit. A tuhle vlastnost podle mě nemá poezie mít.
Něco by mělo zůstat hned.
Víc napodruhé. Ještě víc na potřetí. Podle mě tohle je hloubka. Vnořování.
Ne volný pád ve vodě.
/a zajímalo by mě co ty na to... jsem si jistá jen v dialogu
Já nevim Luis, fakt teď nevim. Jestli říkáš, že je to luštění, no tak asi je, zvláště pokud je v Tobě kus toho pragmatismu. A jestli má mít poezie tuhle vlastnost? Nedávno jsem slyšela zase jednu renomovanou kritičku umění. Že prý jakákoli tvorba je věcí vkusu. Je? Nejspíš především.
Tak snad, že napoprvé, i naposledy, měl by přetrvat alespoň vjem.Pokud nějaký. Ostatní je věcí rozboru a průchodu středem, by bylo se od něčeho například odrazit.
Název posledním veršem, skoro jako berlička tápajícímu čtenáři, ale v této velmi funkční ( teda to zní), mně pomohl zachytit pár kapek, které by jinak protekly mezi prsty - některé verše zvyšují nejistotu uchopení
malou krádeží pláče ze zlatých vajec
jiné
za sebe trapně vzhlížela nahoru kde exponuje sólista
poodhrnují roušku, a dávají šanci vrátit se.
Mně je tahle Tvá poloha příjemná, pocit zmaru a únavy jsi udržela na dosah.
vím, že je to tvůj styl, ale na mne je to překombinované...někdy méně je více...čtenář by měl mít prostor si něco sám vysvětlit, ale i něčemu rozumět a tady se dá jen chytat záchranných bodů ani ne celého verše podle mne...tohle možná píšeš pro sebe a né pro čtenáře a asi sem byla i hnusná, omlouvám se, ale mi to prostě vyprovokovalo...
název připoměl poslední rozloučení z milovanou osobou
a ty prsty...
a ten smyčec houslí...vedl plačící až za obzor
ač tvá hrdinka hrá na piáno, dojem z celé básně zůstává,
velmi silné emoce
vždyť jedinou notou vedla ho...
vzal do ruky papír
podíval se na něj a zakroutil hlavou
tušil že mu chtěla něco sdělit
text znal už nazpaměť
očima klouzal po obzoru a myšlenky
unavené, mrtvé, popadané
po nárazu na mozkovou plenu
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
