Inko, tohle já prostě musel asi číst v tenhle čas nebo nevím. K básni mám několik dotazů/výhrad/dotahů(?)
Pojedu pomalu a po(s)tupně... jako kůň na poli.
děti zabíjí
básník
Tohle neumím pobrat v hlavě, obrazů mám mnoho, ale chybí mi tam drobnost, čátka, tečka, vykřičník ... za děti si dokáži zasadit několik variant (nejlépe mi sedí asi "sny"; můj pocit a můj názor s dosazováním).
slunce je daleko
země o něco blíž
Konstatování osobního faktu a zjištění. Určitá forma smíření se se sebou samou? Tápu, oslepen asi tím slunkem.
a není
není pro boha živýho pláč
Naléhavost až groteskní prosba - aspoň pro mé vnímání. Jenže co mě dráždí a nenechá v klidu? Absence zakázané čárky...
Nevím,jestli brát "probohaživýho" jako lament nebo "pro boha živýho" asi určitou personifikaci/ztělesnění ... obě roviny pak mění průběh básně. Spíše mi sedí lament, vzhledem ke konci básně, kdy nastupuje vzdor.
Vlna emocí a pocitů. Křiku a lítosti. Zdí a oken. Báseň ...
/slova
a ta bývají pro básníka nejen sny/souboje na smrt v zájmu cti/
/tma ve které vidíš, naléhavé ticho a když zní pak jen jako hrozba/
slunce je daleko
země o něco blíž
slunce představuje ideje, země hlínu ve které člověk spočine ať snil, anebo prázdný, uvědomění, že všechno lidské především a včetně idejí a snů bude dřív nebo později pohřbeno, marné snahy pohlížet vzhůru
a není
není pro boha živýho pláč
obě roviny, probohaživýho i pro Boha živýho, nikdo pro takové už nepláče
Snad jsem si nepřitížila. Tohle je jeden ze straších textů, ke kterým mám zvláštní a osobitý vztah. Nemění však na faktu, že uvědoměle sama připevňuji na pranýř čtenáře. Jsem smířená.
Brání v potaz, že sny jsou ekvivalentem slov je přijatelný. Aspoň pro mě, vnímán slova jako vyřčené sny, jsou nehmatatelné, přesto citově (i jinak) zabarvené. Stejně jako slova, jedno slovo není nikdy totéž jako jeden sen se nám nezdá dvakrát. To beru, spíše úhel pohledu čtenář/básník(autor).
Ke slunci a hlíně jsem se přiblížil, sláva za drobnou radost z odhadu. Souhlasím, stejně smutné jakože prase se nikdy nepodívá k nebi (anatomický problém kostry), stejně tak už ani my ... lidé.
S tou poslední výtkou ... tady asi nejde cokoliv říct. (jen že mě do hlavy koplo spojení subjektivní objektivismus, rána kladivem ... prášek zhojí). Přesto jsem rád, že jsem to četl. A že neztratil jsem schopnost číst něco jiného, než doporučenou četbu...trochu arogantní, ale tak to má být, asi, snad ...
K básni se klidně vrátím, po trochu delším čase, až bude slunce, v 1:25 těžko uvidím něco jiného než stín.
Ale jako hlavní (ne že) nedostatek beru volnost veršů (bez čátek, teček, konců a začátků). Moc volnosti ubíjí chuť cestovat.
Strangere, ano patos tam je, ovšem nevyhnutělně, jinak by nebylo možné. A že jsem na patos ras!:)
Rezko, jé, Cyrana já fakticky můžu!
...horkost mě jímá bez ustání
srdce se stává výkřikem
polibky poslat jen tak v psaní
naplnily by dopis ten...
Pokud jde o básníka, pak s tímto textem se pojí můj vlastní vztah ke Goethemu a jeho knize Utrpení mladého Werthera. Jestli někdo četl, mohl by shledat i jiné souvislosti.
Oběma básníkům patos jedině ku prospěchu. Zvláštní, vypadá to, že jsem zaujatá.:)
...ne vždy přichází úleva s kohoutím zakokrháním...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
