Jak stará Španělka stloukám pepř v hmoždíři
židovská služebná chystá chléb pro paní
je napůl žerdě tma, bez draků rytíři
v kamenném kostele zvonili k snídani
V mandlových očích jak na perském talíři
donesli uťatá beránčí kopyta
nalili princeznám k ránu krev šenkýři
s dlažbou se mnohá z nich k večeru potýká
Ďábli se scházejí v děravém příšeří
na Piazze pod schody líbají železo
smějí se králi a nikdo jim nevěří
z vysokých nádvoří že živi neslezou
Jak stará Španělka stloukám pepř v hmoždíři
nedám si říci a k večeru zhasínám
svíčku si šetřím až na černém pranýři
budou mě za tmy chtít připravit o syna
od Luisa
dne 19.11.2012 16:33 ·
5 Komentářů ·
482x čteno ·
Mám asi trochu problém s tým, či to čítať ako nejakú alegóriu alebo ako realistický výjav s expresívnejšou obraznosťou s nejakých stredovekých hodov. Asi to nie je jedno, ale tak či onak, tematicky je to neošúchané a možno to vnímať ako pozoruhodný pokus vyhraniť sa voči prevládajúcim trendom a únavným stereotypom veľkej časti ženskej lyriky. Ale zase – keď čítam také slová ako „nalili princeznám k ránu krev šenkýři“ , vidím za nimi čertove rožky vyprázdnenej symboliky, a tie nezačeše ani exkluzívny veršový rozmer. Oproti tomu verš „Jak stará Španělka stloukám pepř v hmoždíři“ prináša podľa mňa surovejší, znepokojivejší, živší obraz.
Ešte k tomu rozmeru. Páči sa mi ako aktualizuješ štvorstopový daktyl, ktorý inak hrozí zautomatizovaním a monotónnosťou. Mám na mysli niektoré nesystémové odchylky, menovite prízvučné monosylabá na ľahkých dobách, ale aj bezpríznakové riešenia medzislovných predelov: využívanie predkloniek na prediktových pozíciách, napr.: „smějí se králi a nikdo jim nevěří“. Čo v takto štruktúrovanom verši čitateľ vníma, je stopovo-taktová rozchádzavosť, divergencia, žiadúce napätie, ktoré dezautomatizuje rytmus: výslovnostné celky sa nekryjú so stopami, hoci metrum je naplnené, každá doba je realizovaná ako káže norma. Tá divergencia by sa dala priblížiť asi takto:
metrický impulz ma tlačí do frázovania podľa stôp:
smějí se / králi a / nikdo jim / nevěří
ale ortoepia s prihliadnutím na češtine vlastnú splývavú výslovnosť tu predpisuje dačo iné: frázovanie podľa taktov:
smějí se / králi / a nikdo jim / nevěří
Ten kontrast medzi stopovou a taktovou organizáciou vnímam ako hodnotu a bral by som ho aj častejšie, ak sa už niekto pokúsi o daktyly.
Jestli je to alegorie nebo realita? U mě vždy realita, to bych chtěla aby čtenáři věděli, alespoň se o to tedy snažím. Historie má funkci jen... projekčního plátna, dalo by se říct (?).
Ty princezny jsou tam nanic, nevím čím to, vždycky když se pokouším o daktyly, nějaká princezna tam je. Ugh. Vyměním je za něco jiného.
Jinak - frázování - vím o tom jen velmi málo a tím víc jsem vděčná za takové komentáře, jakos mi napsal. Díky!
Báseň jako ventil emocí ani sám o sobě dostatečně nekoherentní. Říkáš to, jak ti to přichází na jazyk.
Ano, máš pravdu.
A vím, že to tak nemá být.
Nebudu to vysvětlovat ani omlouvat, řeknu jen, že píšu takovéhle texty právě proto, že chudák poezie se dá odfláknout nejsnáz. Už třeba próza má tolik (narozdíl od poezie intelektuálním tlacháním nezpochybnitelných) náležitostí, že to chce trochu soustředění a trochu času něco napsat. Můj skromný názor (--> protimluv) je ten, že až vydržím cokoli psát déle než den (a nebude to z důvodu že na dané slovo se nic pořádného nerýmuje) tak zaprvé už pak nebudu psát poezii a zadruhé budu normální. Koneckonců Deník grafomanky ještě nikdo (narozdíl od Deníku nymfomanky) - aspoň doufám - nenapsal (nebo byl podstatný důvod ho nevydat).
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
