Dny se nezapomínaly samy a přitom ležely v závějích jakoby spaly a mrazivá noc nechala téct proužek černé krve jen velmi pomalu přesto malá rána občas zabolela jakoby se probudil sen který se nikdy nestal a vytepal na podložku ranního dosud nezapomenutého šálku slovo které nikdo nikdy nevyslovil ale které tam přece muselo tenkrát zůstat
I
ráno budou cesty mokré ona se nebude bát
na němý zvon z kamenné věže
ve spěchu setřenou slzu
učím se nazpaměť lži
ukřičená jako všichni vězni
někdy se tiše dívám ven a píšu
II
jako když snáší se den vprostřed noci
takovou máš moc jako když sníh
zasype cesty a mlčí
v temnotách na moři
na sněhu v jeslích
III.
na krku na tváři na pažích šrámy lží
neuvidíš
bílým oknem do tmy
lomcuju mříží volám a nehledám
od Luisa
dne 12.12.2012 00:18 ·
12 Komentářů ·
579x čteno ·
Chm. Ve všem co říkáš s Tebou s odstupem souhlasím (kromě toho, že "lomcuju" považuji za lepší než "lomcuji", protože "i" na konci podle mě zní nepatřičně ostře - asi to teď bude vypadat, že zakládám texty jen na zvuku, což je pravda až na to "jen" - a tady snad i s tím "jen", tenhle text je "o ničem").
Víc než to. Podstatné části textu jsem smazala a někdy dokonce nahradila nějakými nesmysly (!). Jedno z mých občasných úsilí prostě jen"napsat básničku". Příště budu slušnější a ušetřím vás publikace...
Když už jsme toho o autorce řekly tolik (totiž - chtěla jsem se ohradit, že v básni nemluvím přece nutně o sobě, ale to bych lhala), dodám, že autorka píše prózu a děsně jí štve že se k té poezii nemůže vrátit a prózu zas neumí.
Oldo, Oldo, Tvoj zápal, Tvoje oduševnenie pre poéziu a jej reflexiu, to je obdivuhodné (zvlášť po tom, čo som videl Tvoje šialené matematické klikiháky u Jardu:)), ale podsúvať Luise môj verš („Mrežiam tvrdnú rysy“) ako hodnotnejší prototext, text, ktorý „to už vyjadril lepšie a skôr“, to je – metaforicky – streľba od pása i rana vedľa: nevidím tam žiadnu výraznejšiu či nebodaj podozrivú súvislosť; možno dotyk konotačných polí, ale inak v tejto výhrade Luise necitlivo krivdíš. S čím súhlasím je Tvoje odmietnutie genitívnej metafory („šrámy lží“): akonáhle sa do nezhodne prívlastkovej väzby dostane konkrétne substantívum (v ktoromkoľvek páde) a abstraktné substantívum v genitíve, je „na průser zaděláno“. Nie je to úplne nepoužiteľná konštrukcia, ale viac schopnosť metaforického myslenia sugeruje, ako demonštruje, a činí tak s nepríjemnou pachuťou automatiky: „mapa lásky“ (Pavel Kopta); „lampa lásky“ (Miki Ryvola); „nože výčitiek“ (Rudolf Fábry)...
Konkrétnejšie k básni...
Luiso, menej manierizmu a viac sústredenia... Hneď prvý odsek... Tam sú syntaktické i sémantické vzťahy – i za pričinenia absencie interpunkcie a verzálok – tak dokonale zrelativizvané, že, coolovo povedané, neviem, o čom točíš. Namôjdušu, prezraď mi, akú vetnoskladobnú a významovú logiku má druhý a tretí verš – so svojimi susedmi ani navzájom sa neviažu, ako solitéry nefungujú. Sú vyšinuté z väzieb na okolie a samy osebe sú informačne deficitné. Akoby som za nimi tušil necitlivé elipsy (výpustky); ale aké? Nedosadím. Poviem za seba, že tento spôsob stajomňovnia/zahmlievania výpovede mi pranič nevonia.
„jako když snáší se den vprostřed noci
takovou máš moc jako když sníh
zasype cesty a mlčí“
Vykašli sa na takéto zalykavé, načuchrané prirovnania; dotyčného (koho?) to nepriblíži, nespraví živším. Prirovnanie musí byť veľmi jadrné a výstižné, prekvapivé, ak o ňom nemá platiť, že „stojí na najnižšom stupni metaforického myslenia“ (Vojtech Mihálik).
Posledný verš sa mi zdá dobrý, v momente toho sklamaného očakávania, čo prišlo so slovom „nehledám“.
A k Tvojej koketérii s básnickym odmlčaním sa: netentuj sa, kurník, najviac bijú toho koňa, ktorý najviac ťahá.
Domnívám se, že něco jako subjektivní východisko z toho textu je právě tady
ráno budou cesty mokré
a proto nechápu, proč jsi ho vložila hned na začátek, když by se s ním dalo uzavřít.
Co mě k takovému přivedlo. Byl to právě úryvek
jako když snáší se den vprostřed noci
takovou máš moc jako když sníh
zasype cesty a mlčí
ale přesto, za mě je totiž tenhle výraz nepřesně vyslovený. Zkusila jsem si ho na tu chvilku zaonačit a vyšlo mi
sníh zasype cesty a mlčí
takovou máš moc
snášíš den doprostřed noci
tak proto. A dal by se i převrátit
snášíš den doprostřed noci
takovou máš moc
sníh zasype cesty a mlčí
a dalo by se s ním vůbec hrát
snášíš se v den doprostřed noci apod. Vždycky podle výrazu, který chceš předat a co chceš přesně vyslovit.
Nelíbí se mi proužky krve, ani že dny se zapomínaly, nebo šrámy lží a mříže, vůbec ne němý zvon z kamenné věže. Ne že by v kontextu tohle všechno nemohlo vyznít, ale ne takhle.
Divně, podivně spřeházené a nepřehledné, co k čemu a jak.
A jak jsem si ji četla:
někdy se tiše dívám ven a píšu
do sněhu v jeslích
a němý jsem zvon v temnotách
když snášíš den doprostřed noci
takovou máš moc
zasypeš cesty a mlčíš
...divím se, že se dá vůbec rozebrat v čem konkrétně je to hloupé. (Ve všem.) Přesto jsem za všechny připomínky opravdu vděčná, alespoň mi to pomohlo posoudit situaci. Ano.
Sú vyšinuté z väzieb na okolie a samy osebe sú informačne deficitné.
Stačilo by možná "sú vyšinuté", jsou to ale ty první dva verše, které jsou odjinud.
To že Olda odkazuje na Dajakovu báseň... jsem ráda když mě někdo vůbec na něco odkazuje i kdyby to nemělo sebemenší souvislost (jestli mělo nebo ne je přece jedno), zaprvé proto že to dělám taky, zadruhé protože jsem v poezii slepá a odkaz kamkoli mi pomůže.
In, obdivuju jak si s tím ještě dokážeš hrát, potěšilo mě to, ani nevím proč, snad jak se snažíš ty slova vzít a dostat je domů.
A rezi - napsala jsi tu stejně jako In něco lepšího než já a za to díky.
Azda by som mohol byť v komentároch vľúdnejší, minimálne by to bolo menej trápne, ak by mi dačo ušlo, ak by som dačo nepostrehol, neodčítal... Ale nad prvým odsekom mi okamžite prišila na um ešte jedna Mihálikova rada-postulát adresovaná ešte v sedemdesiatych rokoch mladému poetovi: „Báseň tvoria vety, jasné a presné, vráťte Vašim básňam interpunkciu a uvidíte, ako sa Vám rozsypú“. Z hľadiska modernej a ešte prípadne experimentálnej poézie už tak úplne neobstojí, ale i tak nezaškodí podrobiť občas svoj poetický výtvor takejto skúške. Tak som ho urobil za Teba a v tom prvom štvorverší som narazil na neriešiteľný problém: nech som verzálky a interpunkčné znamienka kombinoval akokoľvek, k uspokojivým českým vetám som sa nedostal; a neuspokojivé neboli neuspokojivé tým „správnym“ spôsobom. Možno je chyba vo mne, že sa neviem uschopniť na vnímanie a ocenenie takto štruktúrovanej výpovede, ale nepomôžem si, rozlaďuje ma to, odrádza.
...asi jsem napsala komentář nesrozumitelně, nechtěla jsem poukázat na chyby, říkám, že mě to oslovuje, vidím tě stát v tom kostele a píšeš báseň jakobys na tom kříži byla a psala co vidíš z oken, tuhle jsem byla v opuštěné rotundě zpívat beze slov, úžasná akustika a zážitek, stála jsem před mříží a zpívala do nitra a v tu chvíli se zastavil čas, nebylo třeba hledat...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
