Ano, závěr, který už vyzdvihla Marta je velmi povedený... ze zbytku si pro sebe, bohužel, nejsem schopna nic odnést, ale opět říkám, že je možná chyba na straně příjemce... Jen můj soukromý názor... ta první mi přijde rozmlácená, druhá příliš neurčitá ... vlastně celé mi to přijde takové neurčité.
Marta - nejsem si teď uplně jistý jestli náhodou spisovně není obojí, záměr byl ale o samotě.
Stinohra - celé je to větší či menší abstrakce, která chodí kolem známého - výjimka potvrzuje pravidlo. Rozdíl je poznat až v kontrastu, ne dřív. Led není bez plamene, samota není samotou doslova. A pak je tady ten hotel - na hřbitově paradoxně nejvíc života. Možná bych opravdu nemusel být tolik abstraktní. Jen těžko si ale můžu pomoct. Poslední dobou fandím pojetí autora jako zprostředkovatele, nikoliv jako vypravěče. Asi bych řekl, že ten závěr sám o sobě může být abstraktní úplně stejně jako začátek, jen je to pocit, který je každému bližší, důvěrně známější. Klíčový moment neporozumění není nikdy výhradně a straně posluchače. Podle mě je většinou mnohem blíž autorovi, když ne někde mezi. Psát texty, které nic neříkají nebo jakoby nechtěly nic říct, to je jako s ironií. Osoba užívající ironii de facto klade nárok na posluchače, za případné nedorozumění příjemce nenese odpovědnost, autor však plnou.
Kolikrát se sama ptám sebe k čemu všemu jsem ještě nedozrála.
A jak prý řekl jeden ze sv. Filipů, čím Tě mohu obdarovat, když mám jen hovno.Přičemž nelze považovat hovno za cokoliv hanlivého, jen za to, co mám.
Nakonec se ohlédneme. Nakonec. Nakonec není ani smrt.A není ani méně vážná, jak zpívá v jedné písni Bobek. Není ani nevážná.
Není to dobrý text, je příliš navrstven.Vím to, protože sama takové píšu. Přitom všechna nebesa jsou vždy prostá. Stejně tak skutečná báseň.
A jestli ne, pak všechno je ve smyslu mého úvodu.
Psal jsem to určitě už jinde, ale platí to stále. Nebudu zobecňovat, ale přinejmenším u mě často platí, že "děláme ostatním to, co chceme aby oni dělali nám". Obrácená poloha populární fráze.
Tvůj úvod se dá vnímat jako alibi, asi ale člověku máloco zbude. Ten postoj je legitimní a sdílím jej.
Mám rád tyhle navrstvené texty a dost možná to není to, co bych měl nabízet. Jistojistě nevím co je skutečná báseň, ani jaká jsou nebesa a (paradoxně) ano, třeba k tomu ještě dozraji. Snad se nebudu moc rouhat, když řeknu, že podle mě text má budoucnost. Ovšem možná se mýlím a jak říká klasik: "Jestli mám hořet, ať shořím." Do zralého kritika mám daleko, ale pochybuji, že jsem na světě sám, kdo se na věc dívá tímhle způsobem. Můžu vyznít hodně tvrdohlavě, to je v pořádku. Obecně nemám s ustupováním problém, tentokrát ale říkám ne. Raději budu [b]dnes[/b] sám, než abych odvrhl vlastní dřív, než je nutno.
A tady je to úskalí. Nakonec v textu nemusí znamenat jen úplný konec, to nejposlednější. Obtíž mezi slovy "poté" a "stejně". V textu jsou některá slova tak doslova jak jen mohou být, jiná se o doslovnost jen otírají. Ta neurčitost.
Psal jsem to určitě už jinde, ale platí to stále. Nebudu zobecňovat, ale přinejmenším u mě často platí, že "děláme ostatním to, co chceme aby oni dělali nám". Obrácená poloha populární fráze.
Nejspíš vždy pode svých schopností a možností. Nepíšu špatný texty proto,že bych snad chtěla, by ostatní psali takové i pro mě. Špatný texty píšu, poněvadž k lepším jsem nedozrála.
Stejně je to s u mě s myšlénkami a alibi mezi ně nijak nezahrnuji.Není proč. A nakonec i neurčitost může být doslovná. Nakonec ano.
Jinak nic, jen se usmívám.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
