sčítám břízy za okny krychlové čekárny
postavené z šedavých zažloutlých dlaždic
tak přesně
že nohy v pantoflích
chodí tu pořád stejným směrem
/na konci chodby zkrat
a potom změna směru/
venku se svítí a zevnitř ze šera
kdysi jsem párkrát viděla
vánoční stromeček -
- snad proto a nejspíš od té doby
se v tomhle příběhu žádné události
žádní lidé a žádné okamžiky
neopakují
snad proto
mi ani nemohl být věrný
proto ho za okny čmárám do krychlí
na řádky žaluziím
aby nezůstal jako něco velmi zbytečného v prachu
jako nedopité kakao které jsem nechala na prošedivělém stole
/na dně každého kakaa
není věštba jako to bývá u kávy
ale na vrchu zůstane škraloup
jako němá tvář někoho němého
s konvicí v ruce a myšlenkami těžkými
jako mléko u dětí
a narozdíl od kávy se nikdy nepotopí
nezčerná a nezmizí/
není mi úzko
chodívám obutá a s osudem v očích
pokaždé z jiného světa
/protože chci jít zpátky
a nechci se vracet/
a moje oči moje vlasy a mé kroky
ženou se před mými řádky a já
ani tentokrát
nespěchám
od Luisa
dne 22.12.2012 14:05 ·
9 Komentářů ·
457x čteno ·
Schází Ti v textu nějaký řád, nebo uspořádanost. Jak Ti mám uvěřit, že nespěcháš, když všechno co nad tím výrazem, působí přesně opačně. Přitom tu mohu najít spoustu skvělých myšlenek a nápadů, možně zpracovatelných.
Ale možná, že ten který by nikdy nikam nespěchal, nikdy by skutečně nic nestvořil, natož disciplinovaně dokončil. Ale možná že disciplína se spěchem nemá nic.
není mi úzko
chodívám obutá a s osudem v očích
pokaždé z jiného světa
/protože chci jít zpátky
a nechci se vracet/
a moje oči moje vlasy a mé kroky
ženou se před mými řádky a já
ani tentokrát
nespěchám
chodívám obutá
osudem
očima pokaždé jiného světa
/protože chci jít zpátky
a nechci se vracet/
a ty oči moje vlasy a mé kroky
ženou se před mými řádky a já
ani tentokrát
nespěchám
takhle si čtu já - skvělá pasáž, a mě z textu vytržená zcela postačuje:)
Nejhorší na tom asi začíná být, že mně ten text přišel uspořádaný. A taky jsem ho psala oproti jiným dlouho. Eh. Žasnu, když čtu třeba Hraběte, co všechno ho napadá. Mě nemá co napadat. Nežiju. A proto se nemohu hájit něčím tak skvělým jako: "Musím to dělat rychle aby se to aspoň trochu podobalo ohňostroji" - to je ten Hrabě právě. Hm. Tak teda budu žít, máš pravdu.
Luis, jsi jedna/en z těch lidí pro který mělo kdy smysl stvořit Poetikon. Chápeš?
K Tvým poznámkám připisuji že:
-ten text se Ti potencionálně může jevit uspořádaný, nejvíc proto, žes ho sama stvořila, na tom není nic divného, ani nejhoršího
-jasně že Tě napadá, jinak bych tu neutrousila, že tu můžu najít spoustu skvělých myšlenek a nápadů. A jestli podle nápadů soudíš že žiješ, no tak pro ně žij.:)
-jednou jsem napsala do jednoho textu, věnovanýmu Jardovi: neměl jsem psát básně, měl jsem je žít
Dneska vím, že je trochu na hlavu postavený, musíš je žít, abys je psala. Jedno v jaký realitě.
- a jestli psát básničku rychle nebo pomalu? Z mý zkušenosti se čtenářem poznamenávám, že je to jedno. Čtenář povětšinou nepozná dobu strávenou na dílem, pozná však, zda-li se v textu může sám najít, nebo objevit
-a nakonec, pan Havel jednou na zkoušce nějaké hry řekl: A všechno, co od teď řeknu, nebude pravda. A měl pravdu.(Podle zúčastněných).:)
Zapomeň na mou subjektivitu v komentářích, pěstuj dál tu svojí, zaslouží si to, i my jako čtenáři.Piš.
výborná práca, Luisa
to dieťa, čakajúce na svoje svetielká
zahalené kakaovou vôňou
trošku sa motká v tých svetoch a..
jednoducho
mám rada takýto..povedzme akoby blúznivý
nákres textu, málinko odbočujúci do zdánlivo
nepríslušných chodieb..je mi to blízke, tak je to :)
Jsem tou básní docela nadšená. Já ti to, Luiso, věřim upně všechno. Ty máš skvělou schopnost zprostředkovat čtenáři svoje naprosto jedinečný vnímání reality. To fakt klobouk dolů! Nechápu, jak se ti to daří, ale držíš mojí pozornost i u blbýho kakaa a kafe, taková všední věc, taková blbost a ty do toho dáš nápad o kterym vim, že by mě nikdy nenapad.
Já si sekám tohle:
snad proto
mi ani nemohl být věrný
proto ho za okny čmárám do krychlí
na řádky žaluziím
aby nezůstal jako něco velmi zbytečného v prachu
hned od začátku jsem začal tajit dech a pokračovalo to až do kakaa, na něm jsem bradu trochu zase zvedl, ale co. Když tohle dokážeš, aby se pětatřicátníkovi, kterej má za to, že není nějak zvlášť přecitlivělej takhle zatajil dech, má to smysl. na konci chodby zkrat a potom změna směru. začnu víc číst mladý básnířky.
Když dva lidi pod sebou "tají dech", je to přinejmenším podezřelý. Anebo jsem možná ve věku, kdy cynismus ještě nepoznám.
Oldo... Nevím, namluv si co chceš :)
Stino... svoje vnímání reality bych nikomu nepřála (jen sobě, jak by dodal Bukowski) :)
Marta... mně se to vždycky trochu motá, jsem ráda, že Ti to něco snadže aspoň řeklo...
Noa In, děkuju.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
