Ani lidé hloupí nenatropili na světě tolik zmatků, kolik lidé chytří, kteří si byli příliš vědomi své chytrosti a spoléhali jen na ni. (Otto František Babler)
Jako bych se tou básní vyloženě prořezávala.
Tato mi řekla víc, než předchozí. Ale přece. Nedá mi to. Já se musím zeptat. O čem to je. Když to čtu vychází mi
první strofa - poslušně si před očima nakreslím obraz jaký mi popisuješ... haluze od zápraží ke stolu. Cesta. Kdyby ten dům nestál, stála by tam cesta. Uvažuji tedy, že dům vlastně stojí na cestě. "Dům stojí na cestě" bych podtrhla. Když se ubytuju a každý den se vracím domů - stojím na místě. Ať to vypadá jakkoli a udělám cokoli stojím na místě. A moje cesta zůstává neprošlapaná. Dřív to tak nebylo. Dřív lidé žili na cestě a znovu se na ní vydávali. Tak to čtu. Budu v tomhle hloupém výkladu svého pohledu ještě chvíli pokračovat. Protože se chci naučit číst Tvé básně.
Druhá strofa... je ráno. Takže - snad čas vyrazit? Padá dříví, takže si lidé boří své noční příbytky a táhnou dál. Tu kněžku nechápu. Jistě, rozměr ženy - ale proč tu?
Odpovídá mi třetí strofa. Žena a smrt mají mnoho společného. Žena život dává. I pochovává. Viz mytologie. Takže asi rituál.
Pak se do toho jaksi ploše promítne současnost. A morbiditou zakončuješ jako velkým kontrastem k té současnosti, která zde je síš tak nahodile. Tolik jsem přečetla.
Může to být všechno jinak. Jistě, ale chci podat zprávu ze světa čtenáře. A musím říct, že mi pomohlo pokusit se to rozebrat. Protože předtím (na první dvě přečtení) jsem to vnímala jako koktejl slov.
Teď je to lepší, přesto, schází mi tu nějaká autorova subjektivnost. Neumím se vyjadřovat, achjo. Ale chtěla bych tu báseň plastičtější, provázanější, osobnější. Hm - a především bych chtěla znát na tohle téma ještě něčí názor - jsem slepá.
Smrdí to tu, nejen asfaltkama. Možná i Lidem.
Ale co ten závěr.Opovaž se vstoupit do světa, když svět je ten les?
Aha.Asi to mám.
Moje dcera, když ji bylo asi pět. Přišla a ptala se: Maminko, když na zlobivý děti chodí čert, jak je to s dospělýma?
Než jsem vymslela kloudnou odpověď, znala ji sama.
Už vím, už vím, Pepka, maminko, klepne je Pepka.(Způsob jakým jsem se propracovala k závěru).
Já už se na zprávy radši nedívám, vždycky se strašně rozčílim.
A jestli jsem vedle jak ta jedle, může za to les a že mě málo ohýbali.
S uznaním kvitujem ako si zaujatý za svoj koncept a s akým uvzatím ho napĺňaš. Pre mňa je toto jedna z Tvojich lepších básní. Akurát nerozumiem tej trojakosti medzier medzi strofami – majú symbolizovať mieru autonómnosti jednotlivých strof, alebo...? Ak áno, riešil by som to radšej nejakým vhodným grafickým znakom, vodorovnou čiarou, hviezdičkou..., takto to pôsobí ako rozmar editora.
akoby si na čerstvú omietku prežívaného nanášal
vrstvu po vrstve ťahy
hľadajúc vysvetlenie vieru pravdu či samého seba?
akoby bolo možné postaviť hrádzu
proti nevyhnutnosti odplynutia citlivej myšlienky
a ešte
mám pocit akoby text písali dve osoby
prvú časť akýsi hm nie príliš zaujatý pozorovateľ a druhú
/myslím posledné dve strofy/ niekto až znepokojivo zaujatý
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
