Před vraty již došlých hostí.
Tys sál tak bídně opatřil?
Bože, ryzí nic, já nemám víc,
od sousedů chrastí kosti,
jen šaty jsem si vypůjčil.
Dům je tmavý. Střechou dolů.
Tu není židlí ani stolů.
Nad tím dumám,
jak do rubáše duši vsunout.
od Indigo
dne 09.01.2013 12:52 ·
7 Komentářů ·
633x čteno ·
Achich, já bych chtěla prózu. Ten chlap! Úplně ho vidím, i když to asi teda není o žádném chlápkovi.
od sousedů chrastí kosti,
jen šaty jsem si vypůjčil.
Dům je tmavý. Střechou dolů.
Tu není židlí ani stolů.
Do obrazu mi nesedí první a poslední dva verše. Zajímavé. Jsou jediné vážné, ten první sám o sobě, poslední pak na základě napsaného dělá z toho celého něco smutného. Když se na to podívám jako na celek, dává to tomu vlastně rozměr. Jsem spokojená. Jen. Mě krátké básně přivádějí k šílenství a dlouhé unavují. A tato má za každým slovem příliš nevyřčeného. Ale nevidím to jako chybu, spíš jako klad (koneckonců mluvím jen ze svého pohledu, třeba to jako nevyřčené jako autorka nevnímáš).
Snažila jsem se mluvit srozumitelně pokud jde o dojem z básně a hodnocení. Vím, že to neumím :)
A je to tady znovu. Rakev. Víme co napsat na dveře, teď jak do nich vstoupit.
Rubáš většinou mi připomíná spíš kus hadru, takový nedůstojný dostávali na proslulé sekyrárně na Pankráci. Hned jsem si vzpomněl na konec sloky, která je třetí od konce první Ortenovy elegie. Skoro by to šlo pojmou jako veršovaná hádanka. Když jsem to poprvé tak povrchně četl, vskutku jako bych očima snímal jakousi hostinu ... správné.
Ryzí nic. Nic než sebe a jen sebe. Pravda ale já bych si žádný rubáš nepůjčoval, proč taky. Ať mi dají raději moje vlastní. Bílá košile a sako, vázanka jako tér. Vždyť člověk je jen jeden člen posledního dostavení. I když v jaksi výsadní pozici.
A dobrý je hned první verš. Říkám jej nakonec protože ho chápu jako lehce nad ostatními. Začátek mívá zvláštní váhu. Jakoby už nešel udělat první dojem podruhé.
Tady si dovolím paleček. Za nehet se toho vešlo moc.
Nechci nikterak urazit, a už vůbec ne přirovnávat, ale už v názvu mi okamžitě naskočila část jedné z mých dětských let, kdy jsme s kamarádem takhle vymejšleli:
"v misce zbyly rudé kosti
leč nebyli tu žádní hosti
tak osamělá odchází
zpět do mlází u zdi hřbitovní
a v márnici zbyla jen bílá rakev zánovní
slunce vychází, byla tu hostina..."
...jakási hrubší verze polednice to měla bejt:)
--------------
Nad tím dumám,
jak do rubáše duši vsunout.
Zvláštní, i přes těch pár řádků mi celá zní jako kus vyprávění o životě, co doplynul až sem, v každém verši.
Otázka tu není jen tak zbůhdarmí, něco sebou vleče - zeptat se takhle a v týhle chvíli?
V těhle chvílích (střechou dolů) se už jen mlčí, nebo zpívá.
Celá tahle věc zpívá.
to Jarkem zmiňované "kosti-hosti" mi tam trochu šlehlo do ksichtu, přijde mi to nějak otřelé...jinak konstruktivního komentáře se ode mne asi nikdo nedočká, ale za pocit říkám "ne"
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
