Štve mě to. Vlastně jsem si už pár let myslela, že ne, ale není to pravda. Nejspíš to začalo Dnem dětí, to mi byly asi čtyři. Závod na tříkolkách. Pro vítěze na konci čekala sladká odměna. Byla jsem před cílovou metou jako první. Pár centimetrů. Pak se mi zaseknul řetěz a všichni byli první. Přede mnou. Soudružky učitelky přece věděly, že jedna z těch tříkolek je vadná. Všechny děti to věděly. Já to věděla. Jen jsem nevěděla, že právě tahle. A nedostala jsem ani jeden blbej bonbón. Poslední. Poslední Inka. Tehdy mě přestaly zajímat společenské akce organizované dospělými.

Horší byla první lež od matky. Tedy první, na kterou se mohu upamatovat. To mi bylo pět. Máma mě vyzvedávala ze školky dříve, než sama skončila s prací. Pracovala v mateřském areálu v kuchyni a já na ni často čekávala před rampou u kuchyňské budovy. Vzpomínám si, stál tam kousek od cesty strom. Modré nebe, ptáci, silné větve sladké blumy přímo do pusy. Ale tehdy měla máma v práci kolo. Spíš mini kolo. Byla to skládačka Eska, tenkrát dost frčely. Pro mě doslova. Jezdila jsem od stromu k bráně, od brány ke stromu a tak pořád dokola, až jsem vyjela z brány na ulici. Potkala jsem kamaráda. Tehdy to v příměstských oblastech nebylo jako dnes, pětileté děti pobíhaly venku prakticky bez dozoru. Nebyl internet, mobily, nebylo příliš aut a bylo méně z dnešních běžných obav. Co by se mohlo stát? Všichni se známe, dětí je parta, hrají si na písku, na hřišti, vybiku, fotbal, jezdí s kočárky a autíčky i na kole. Soused zná souseda, sousedovic dítě jiné dítě. A hlavně, rodiče museli plnit pracovní plán, po práci zase melouchy. Nebo se stavěly domy svépomocí a maminka s tatínkem měli pořád fůru práce. A jak jsem si s tím kolem trochu zajela a protože kamarád byl pěšmo, v rámci hry, jsem jaksi kolo odstavila někde na silnici a pokračovala cestou i hrou. Asi tak po čtyřech hodinách, těžko dnes říci po jaké době, neboť čas Chronosu a Kairosu není totožný,natož zpětně, uvědomila jsem si, že na mě máma asi čeká. V kuchyni mateřské školy už nikdo nebyl. Šla jsem tedy přímo domů a s brekem, neb jsem si jaksi stačila uvědomit, že ani Esku, co jsem zpětně odstavila, nestála, kde prve měla. Přes brekot jsem nevnímala svá rozbitá kolena. Ono se při hře holt leccos přihodí. Máma byla vykloněná z okna našeho domu, asi mě vyhlížela.
-Mami, já sem ztratila to kolo. - A zase jsem bulela. Ale pak jsem si všimla, že Eska stojí opřená u vchodových dveří.

-Mami, tys ho našla?-

A maminka vyřkla svou první lež.
-Tady šel takovej pán kolem, do lesa. A vedl to moje kolo. Tak sem mu řekla, že není jeho. A musel ho vrátit. -řekla.

Bylo mi to divné. Bydleli jsme tehdy ve slepé ulici u lesa, na okraji obydlené části. Jen les a hřbitov o kousek dál. Tehdy jsem si uvědomila, že to co máma říká, nedává smysl. Nedávalo mi ani smysl to, proč mi říkala něco, co nedává smysl a je si přitom takového vědoma. Byla to lež. Ale pravým jménem jsem takové nazvala až daleko později.

Později, do školy jsem jezdila do města. Přede mnou již moje o sedm let starší sestra, tudíž šla jsem v jejích šlépějích. Jen první rok jsme tu půlhodinu do města jezdily do školy spolu. A také jen pro mámu. Sestra začala dělat, že mě nezná. Byla v pubertě a za malé děcko se před klukama z osmičky styděla. Nevadilo mi to. Byla s ní stejně nuda. Buď chodila na Judo, anebo doma schovávala svačiny ze spodu do klavírního křídla. Taková polička ze všech stran tam bývala. Prostě série zelených svačin.


Pokračování možná…

  od Indigo dne 11.12.2014 15:27 · 6 Komentářů · 878x čteno ·