Mira měla květinu.
Byla to velmi krásná květina. Hrála barvami ohně. Krvavě rudá, která ohraničovala okvětní lístky, pomalu směrem ke středu přecházela přes oranžovou k sytě žluté. Středem se vzhůru tyčil pestík, který byl obklopen světle modrými tyčinkami. Stonek byl silný jako palec dospělého muže, rostly z něj dva velké, proti sobě stojící listy. Nikdy neodkvétala. Se západem slunce vždy zavřela květ a ukládala se ke spánku, ráno jej potom otevřela v celé jeho ohnivé kráse.

Mira ji zdědila po babičce, která zemřela ve velmi vysokém věku. O existenci květiny neměla nejmenší tušení a byla velmi překvapena, neboť nechápala, proč před ní babička skrývala něco tak krásného. Okouzlena, běžela ihned do nejbližšího obchodu, kde za nemalý peníz koupila nový květináč. Když do něj květinu vkládala, cítila, jak se naklání nad její rameno, šustí okvětními lístky a dokonce měla pocit, že jí jedním ze svých listů pohladila po tváři.
Usmála se.

Asi týden po pohřbu si Mira přivedla domů několik přátel. Byla velmi dobrou hostitelkou a zábava se rozjížděla slibně. Zhruba v polovině večírku však pohledem zavadila o květinu. Vypadala přímo zbědovaně, celá povadlá ležela na parapetu, okvětní lístky klesaly dolů. Plna obav uchopila květ do dlaní, jako by to byla hlava dítěte a pokusila se jej pozvednout, avšak ten vždy pomalu klesnul. Bylo to celé podivné, vždyť ještě před několika hodinami byla květina plná života.
„Copak ti je?“ špitla Mira a znovu se jí dotkla.
V tu chvíli se stonek mírně nadzvedl, květ pootevřel a okvětní lístky zašuměly.
„Ať už jdou,“ ozvalo se zoufale.
Mira se rozhlédla. Nikdo z přátel jí nevěnoval pozornost.
Otočila se znovu na květinu, která opět ležela celým svým tělem na parapetu.
„Copak ti je?“ špitla znovu, ve snaze získat jistotu, že tím, kdo na ní před několika okamžiky promluvil, byla opravdu ležící rostlina, ta se však již ani nepohnula.

Aniž by nad svým jednáním nějak významně přemýšlela, oznámila překvapeným přátelům, že večírek je u konce. Když se zavřely dveře i za posledním z hostí, přešla Mira ke květině, která se, opět plna života, vztyčila.
„Děkuji,“ řekla sametovým ženským hlasem, který kolébal.

Toto se opakovalo vždy, když si domů přivedla návštěvu. Květina se sklonila a často stačila pouhá zmínka o někom z přátel, aby vypadala o poznání smutněji.
Mira postupně návštěvy omezovala, až ustaly úplně.
A květina k ní stále promlouvala. Hovořila již bez okolků v průběhu dne a s každým slovem, každou větou, stahovala a znovu napínala okvětní lístky, jako by pohybovala rty, a když se k ní Mira přiblížila, vždy jí vděčně položila svůj přenádherný velký květ na rameno.

Postupem času poslouchala Mira květinu již skoro ve všem, radila se s ní v tom, co a kde koupit, jak se obléknout, kdy opustit byt. Mira si začala bez květiny připadat úplně bezradná a vlastně nedělala nic jiného, než že ráno odešla do práce, v podvečer se vrátila a ve volném čase pečovala o rostlinu, která nad ní získávala stále větší a větší moc. Všichni přátelé nad ní zlomili hůl. Časem byla květina prakticky jedinou živou bytostí, se kterou hovořila.

Ani v práci neměla příliš mnoho příležitostí s někým promluvit, byť jen krátce. Pracovala jako pokojská v levném hotelu na kraji města. Skládala polštáře, čechrala peřiny, utírala prach, leštila zrcadla a přemýšlela o svých věcech. Majitelem hotelu byl již velmi starý pán, který se svými zaměstnanci hovořil pouze úsečně a to navíc jen v případě, vyskytl-li se nějaký problém a to nebyl Miřin případ. Své úkoly vykonávala pečlivě a svědomitě. Ani s hosty do kontaktu příliš nepřicházela. Do jejich pokojů chodívala, až když buď odešli, nebo byli zrovna nepřítomni, zařizovali svoje záležitosti ve městě nebo popíjeli v baru, který k hotelu patřil. Jen občas se s některým z nich letmo minula ve dveřích, ale čím déle trávila Mira čas pouze s květinou, tím méně ostatní lidi vnímala, tím méně je potřebovala.

A květina rostla a byla krásnější a krásnější. Nebylo rána, kdy by jí Mira jemným navlhčeným hadříkem neotírala listy, nebylo dne, kdy by jí několikrát nezalévala z malé konvičky, nebylo večera, kdy by jí nezpívala nebo nečetla.
Lidé jí nechyběli, květina jí byla vším a ona byla vším květině.

  od Stinohra dne 03.10.2012 21:49 · 9 Komentářů · 610x čteno ·