V základě toužíme jen po jednom: po pravdě. Vymanit se z hukotu slov, probít se schématem obrazů a proniknout k pravdě, nahé, prosté, třeba i smrtelné. Po všech nebohých příbězích, se samým mlčením spočinout na tvrdé a temné půdě, nevidět, nedýchat, nežít, ale posledním zábleskem vědomí obsáhnout pravdu, jedinou důstojnost. Zhasněte příběh a fantazii jako čadivou lampu. Svítá. (Ivo Andrić)
Tak u závějí jsem tušil že se mi ujíždějící vlak chytit nepodaří, nakonec to bylo jen škobrtnutí u závějí, mířil jsem zase na úbočí, kde často sníh polehává. Havrana je slavný nejslavnější a proto se k němu budu kopat jen těžko a kopu se měsíce a roky. Erben je Erben bez debaty. Dík a vítej zpátky !
zprvu jsem myslela podle toho úvodu, že to bude Oldřich...no vyvinulo se to jinak, protože následná jednoduchost, jaksi nasvědčovala tomu, že autor je zřejmě jiný...
jistá melodičnost textu se nedá upřít, ale celkově mne to až tak neuspokojilo...
ano ano, rytmus mi jen chvíli nepatrně uhnul třetím veršem
druhé sloky , zkoumám proč, a on jako jediný na sedm slabik,
tak asi proto - a celou čtvrtou...
impuls od začátku 5-3-8, mění se právě v druhé, třetí udržela
a pak celý v poslední sloce - klidně bych dodržel
"měl bych to říci
nepovím
úder se blíží, vím to, vím"
sem si lebedila u prvních dvou, fakt jo... pak ti to trochu spadlo, škoda, ale i tak se mi to líbí... a že závěje sem bez komentů přede mnou ani nepostřehla, nicméně takhle nadnesené to ani mě nedává moc význam.
Hm. Hm. Hm.
Luisa přemýšlí jak na to.
/ne, nejsem si jistá ničím, co teď řeknu - i když to tak bude znít - říkám věci přímo i když jim úplně nevěřím prostě proto, aby bylo čemu oponovat, na co reagovat a hlavně aby byl důvod přesvědčit mě o opaku... víš?/
Takže podle mě tohle je prostě jen taková hračička, blbost
do proudu času
měsíc, rok
ke dnu mířím krok-sun-krok
A ty další dvě strofy... proč to děláš? Vždycky když Tě tady čtu přijde mi, že se mi posmíváš. Tím, jak jsou ty Tvoje básně jakoby zaobalený. Takový hračky. Na co mi jsou. Praštit s tím o zeď. Proč mi prostě neřekneš, co si myslíš? Nebo proč to děláš tak složitou cestou?
Hm. Když přijde zákazník k detektivovi a neřekne mu s čím je teda problém, dobrej detektiv ho vyhodí. Hm.
Ale stejně na Tebe asi mluvím špatně. Nejspíš máš svoje důvody takhle psát.
Co Ti říct. Že Ty se snažíš číst poezii - jak je vidět z komentářů - a že bys teda měl na podobné úrovni umět i psát? Že prostě jaksi je dost k ničemu být v básních hodnej? Že mi tímhle jen ztěžuješ cestu za tím kdo jsi kdo jsme co je tvá a co je naše poezie? Že už zase začínám psát bez interpunkce protože jsem zmatená?
Nevím, mám pocit, že mě neslyšíš. Řekni něco.
Jarek - tak tady ta třetí sloka; no přichází klasické dilema vazače veršů, když to prostě neštymuje, ale zároveň se nechce překopávat celá báseň. Zkusil jsem to přetavit v obraznosti, nakonec jsem stejně ale utavil text. Příliš mlhavý obraz a stejně tam nesedí. Jak jsem psal nahoře. Závěje jako odkaz k dalšímu úbočí. Jinak souhlasím.
Luisa - Tak tvoje poloha komentátora mi dost sedí. Ať řekneš cokoli, vím, že to nebude osobní, ale věcná. Nebyl jsem si jistý jestli to mám dát do kategorie nevážně. Jiní mě ale přesvědčili, že se vlastně jedná o poměrně silný existencionalistický text, což jsem nezamýšlel a přece to tak vzniklo, co naplat.
Neposmívám se v textu čtenáři záměrně. Je pravda, že rád vytvářím různá zákoutí, do kterých jeden pohlédne a jiný ne. Pestřit. Obrácená poučka říká, že děláme jiným to, co chceme aby dělali oni nám. Krom jiných jsem si snad nejvíc zamiloval Holana a ten je místy tak těžce těžce obrazný až to bolí. Máloco je řečené na plnou hubu; spíš takové náznaky, nástiny. Mám rád i ty přímé texty - Topol, Krchovský. V těch zamotanějších textech shledávám větší prostor pro um. Cítím jistou blízkost k textům, které stavějí překážky čtenáři. Beru to spíš jako výzvu než jako projevený odpor autora ke zpětné vazbě ostatních. Dá se to ale bez debat vnímat i naopak. V mém případě by to ovšem byla mýlka. A mrzela by mě.
Nevím na jaké úrovni bych měl psát, beru to jako dost pohliblivý význam a vlastně ani nevím co mi to má říct. Ale snažím se směřovat výš, vystříhat se věcí které se neosvědčily a tak, snad rozvádět nemusím. Mám tušení, že někdo čte moje texty přesně tak jak tady píšeš. A věřím, že si k tomu někdo cestu najde. To není rozum, ani víra, spíš důvěra.
Stejně tak jsem začal třeba víc naslouchat, normálně moje motivace funguje opačně, ale v psaní to u mě pracovalo víc na základě upřímného slova než změkčilosti a vlídného slova. V tom mi dost pomohla Inka, Olda, Jarek, ještě ale jinde. U mě a psaní mazání medu kolem huby nikdy moc nefungovalo, to už ale zabíhám někam kam nechci.
Neříkám, že v tomhle směru psaní zůstanu. Můj kompas se točí poměrně šíleně a v tvorbě pálím na všechny strany ne abych našel cestu kudy, ale abych věděl kudy ne. Jako to dítě, které zkouší a zkouší...
a zkouší
ech, ten rytmus v druhej strofe, ech
ale poviem ti, keď syn hrával na bicie doma a cvičil Dream Theater, tie zvraty v rytme ma vždy bavili a čakala som práve na tie sekvencie skladby /počuteľné v ktorom koľvek kúte domu :)/
nuž tak, tu u mňa
takže rázem v sobě přebásnila, pardón, je už tak trochu má, víš, když ji čtu
zajímavý mi přijde, že jakmile je text svázanej (veršem) vždycky ho vnímám vlastně jako hříčku.
snad to ani nejde jinak. protože ve vázání je ta melodie hodně dominantní a je jasný, že to nejde plácnout. musí se s tím hrát.
a pak jde o to, jakou má energii. jestli se pohne hloub.
začátek (celá první) je pro mě výborná
dál už pak skoro nic a nutno říct, žes hodně neudělal těma sedmi ve třetím druhý, jinak ta by byla drátem pro mě dál
třetí je zvukově rozplizlá. první dvě spíš drnkání, třetí najednou čvachtání sněhem, (končí to ránama, míjení už čvachtá, dalo by se z něj zase vyjít na krustu, ale spadnuls do závějí :) ) možná převěje nebo slovo, který evokuje, když už, křupání... nějak věřim ,že ty zvuky takhle fungujou, že tam existuje slovo, i místo lákání i místo závěje, který by to popsalo. I když chápu, já bych na to byla taky strašně naštvaná a asi bych se na to vykvajzla a dala to nedokonavě :)
ve čtvrtý bych chtěla mít napjatej význam víc na skřipec...
Nevím proč si nedám říct, jestli je to jen moje netrpělivost nebo nedůslednost. Možná se u mě pocit z hotové práce vyjeví dříve než práce skutečně hotová je. Už víckrát jsem se přesvědčil o tom, že bych nad textem měl trávit víc. Hlavní je, že se to dá chápat jako podraz na čtenáře, jo. Nebo jestli mi to v tý chvíli nepřišlo tak důležitý, nevím teď jak jsem to vnímal předtím. Asi by postačilo jen říct si to nahlas dvakrát třikrát. Je to nedotažený.
Nevím, Cvrčko, zda teď myslíš vázaný - hříčka - jakože nevážná nebo prostě jen víc práce.
Jarda - tak zdálo se mi, že to do textu patří ale zároveň ne tak jistě jako ostatní slova. Pravda zase, že je to už natolik významově zasazené, že se ze závorky stává kompromis, navíc takhle je to kompromis, který nic nevyřeší. To už snad ani není kompromis.
Nakonec přece bez rytmu není vázanýho. Nepouštím se do něj často a nemůžu ani říct, že když už tak už, příště líp.
Díky Všem za slova, občas snad jen potřebuju dokopnout abych viděl. Stále píšu málo řemeslně tak možná proto ta clona. To už je ale zas na delší diskuzi, do které skáčou hodně široké otázky
Proč člověk vlastně píše - tedy za jakým účelem ?
V jednom komentáři psal Olda jak o tom hovořil se Zdechovským ve vlaku. http://poetikon.c...cle_id=358
Šestý komentář od vrchu.
nebo pak priority vysloveně při procesu tvoření, technika, stereotypy, můzy...
Marti,
"Dream Theater"
jen že čtu poprvé Tvůj koment - ano, jedna z nejlepších
kapel co do instrumentálního umění -
a pan Portnoy byl mým vzorem, nedostižným jasně že
no, mylsela jsem to v podstatě právě (překvapivě) jako obojí.
vnímám vázanej verš,
ha, vizualizovalo se mi to právě!
vázanej verš vnímám jako místnost, ve který se čtenář "posadí a poslechne si, co říkáš"
no a místnost, prostor i když ho děláš v jakymkoli stylu, tak při tom poslouchání hraje svou roli.
může být strohej, může být pohodlnej, barevnej,
můžeš dát do kouta sádrovýho trpaslíka a může to bejt "dobře" anebo to tim zničit..
takže pracuješ, když tu místnost vytváříš a zároveň si hraješ, vychytáváš drobnosti,který pak na toho, kdo v ní bude sedět budou působit.
A co se týče toho času, atk já to třeba dost často mám asi tak, že prostě nevěřim, že ten výsledek za tu práci bude stát a když mi to přijde "docela" dobrý hned, tak to prostě dám hned.
ale to bylo, cojsem právě psla Jarkovi v shoutboxu, že mi během teď měsíční práce s textem fakt postupně došlo, že ta práce za to stát může.
No, nejvíc asi pak potřebuju teda motivaci. Pokud jde o něco "malýho" i pro mě.. proč si neposlechnout připomínky a pak si to dotvořit..
Já třeba do teď dělám na textu "blízko", ke kterýmu mi tady otevřeli oči
a (cover) a dis(cover)ed je můj další příklad. Tam mě nakopl Oldřich. no.
cvrčko, asi tak
rýmování mi tady nějakým tím způsobem do vede mimo cestu, pokud teda ta je taková jak ji chápu
nečet sem ty dlouhý reakce, takže možná něco zopakuju nebo ze sebe udělám blba, prostě ten úder jak se blíží byl třeba blíž kříži, tak se to celý pochopil a ta nosnost toho závěru se mi tady zdá jakoby uprděná, nebo spíš sem měl napsat zbytečně upozaděná, k čemu pak psát o ranách když ten závěrečnej pocit schovám do závorky
jde mi u ní o příklad toho, že když si ji čtu, vlastně mi nesejde, jak moc se rýmuje, protože obsah od toho jednoznačně odvádí pozornost. něco jako, povídáš si, povídáš a pak si všimneš, aha, my jsme v místnosti..Asi tak. ale každý to své, to ano, po svém po svém, pardon, jestli už moc zavádím, Egone..
Asi takhle -závěje nebrat, působí vyumělkovaně, jako náhradník co nemůže nahrazovat, cosi jako rádoby melodická výplň. Něco uzmout, něco doplnit a první strofu rozhodně na konec. Přečti si ji odzadu, tedy 4, 3, však víš.
Oldrich to sice pojmenoval, přesto rychlý rozbor celé básně
(X - přízvučná slabika, x - nepřízvučná)
Pro rány boží nebo čí
X xx Xx Xx x = čtyřstopý jamb mužský (4JM)
vržen jsem z cizích úbočí
Xx x Xx Xxx = 4JM
do proudu času měsíc, rok
X xx Xx Xx X = 4JM
ke dnu mířím krok-sun-krok
X x Xx Xxx = čtyřstopý trochej mužský (4TM)!!!
ale že rány míjejí
Xx x Xx Xxx = 4JM
lákáním nových závějí
Xxx Xx Xxx = 4JM
měl bych to říct a nepovím
X x x X x Xxx = 4JM
(úder se blíží, vím to, vím)
Xx x Xx X x X = 4JM
Zaváhání je tedy pouze ve čtvrtém verši, zato zásadní.
Vše by relativně snadno odstranila vložená nepřízvučná slabika, ovšem než ředit významovou hutnost, elegantnější by asi bylo změnit slovosled a pracovat se slovesem mířit.
Jen že tu jsem po dlooouuhu a že ta první strofa mě provází kusem života už :) pro rány boží nebo čí. Tím jsi mě uhranul tehdy, ještě si ho občas dle aktuálního kontextu alternuju na "pro lásku boží, nebo čí" a vždycky vzpomínám - zbytek básně stále je upozaděn a stopu nezanechává, což škoda na takovej úvod, baj baj!
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
